Život s bengálskou kočkou | Whinecat - chovatelská stanice bengálských koček Plzeň

Chov bengálských koček vypadá na sociálních sítích jako pohádka – krásné kočky, luxusní prostředí a roztomilá koťata. Skutečnost je však mnohem náročnější. Jako chovatelka s 17 lety zkušeností vám otevřeně ukážu, co obnáší každodenní život se smečkou bengálek – včetně nočních porodů, mrouskání, značení nábytku a životních kompromisů. Tento článek je určen všem, kteří zvažují vlastní chov, nebo chtějí poznat zákulisí chovatelské reality.

Když se řekne chov bengálských koček, většina lidí si představí nádherná zvířata s exotickým vzhledem, luxusní domácnost a roztomilá koťátka na drahých sametových polštářích. Realita? Je úplně jiná! Od roku 2008 žiju ve světě, kde je běžné vstávat uprostřed noci k porodu, uklízet počuraný nábytek, vzdát se dovolené a přizpůsobit celý domov čtyřnohým členům smečky. Chov není jen o lásce ke kočkám – je to životní styl plný obětí, nečekaných výzev, ale i hlubokého naplnění.

V tomto článku vás nechám nahlédnout pod pokličku každodenního života chovatele bengálských koček. Bez filtrů, bez idealizace. Jen tak, jak to je.

 Co obnáší chov bengálských koček: pravda bez pozlátka (zkušenost od roku 2008)

Chovám bengálské kočky od roku 2008. Za tu dobu jsem slyšela tisíce „jé, ty jsou krásné“, „to bych taky chtěla mít doma takového leoparda“, nebo „to musí být nádherný koníček“. Ano, je to nádherné. Ale má to druhou stránku, kterou už většina lidí vidět nechce. Pokud přemýšlíte, že byste si pořídili chovnou kočku, nebo dokonce založili vlastní chovatelskou stanici, dovolte mi sdílet s vámi realitu, kterou už 17 let žiju.

Chov není koníček. Je to každodenní práce a životní styl.

Než jsem začala chovat, měla jsem doma uklizeno, ticho a volné víkendy. Dnes je můj domov přizpůsoben kočkám – všechno musí být omyvatelné, snadno čistitelné a odolné. S drahým, jemným nábytkem jsem se rozloučila už dávno. Když máte doma chovného kocoura, přichází období značkování – a to se netýká jen zdi nebo podlahy. Můj první počuraný gauč jsem vyhazovala s brekem, další už s rezignací.

Mrouskání? Zapomeňte na ticho

Jedna z věcí, která mi po letech pořád bere spánek, je mrouskání. Bengálky nejsou tiché kočky, a když přijde říje, usnout je téměř nemožné. Hlasité volání, škrábání na dveře, skákání po poličkách… a to klidně několik dní v kuse. Pokud máte kocoura, který na to reaguje, připravte se na duet, který neumlčíte ani zavřenými dveřmi. Dnes už mě to tolik nevyvádí z míry, ale začátky byly náročné.

Spontánní dovolená? U mě science fiction

Výlety, víkend u přátel nebo dovolená u moře? Tyhle věci jsem si postupně škrtla. Když máte doma březí kočku, nikdy nevíte, kdy přijde porod. A i když zrovna žádná rodící není, stejně musíte každý den kontrolovat krmení, stelivo, zdravotní stav, čistotu a celkovou pohodu smečky. Ne každý ví, jak se postarat o kotě, které zrovna začalo jíst, nebo jak řešit průjem u kočky tři dny po krytí. Mám pár spolehlivých lidí, kterým své kočky svěřím, ale stejně na dovolené nikdy nejsem úplně v klidu.

Návštěvy jen pro otrlé

Už dávno jsem si zvykla, že některé návštěvy přestaly chodit. Ne každý zvládne být ve společnosti několika koček, které si hrají, loví nohavice, nebo se rozhodnou projít po stole. Navíc ne každému voní kočičí domácnost – i když si dávám záležet na hygieně, někdy se zkrátka nevyhnete pachům. A když kocour označkuje rohožku zrovna pět minut před příchodem hostů, není to úplně ideální start večera.

Peníze, které mizí rychleji, než přijdou

Kvalitní chov stojí peníze – hodně peněz. Testy na genetiku, očkování, kvalitní krmivo, veterinární pohotovosti, voliéry, vybavení, porodní boxy, výstavy, krytí, cesty… Výnos z koťat to ne vždy pokryje. A pokud chováte srdcem, ne pro zisk, zjistíte, že velká část výdělků se okamžitě vrací zpět do koček. Já osobně mám doma věci, které jsou z druhé ruky, ale kočkám dávám jen to nejlepší.

Trpělivost mého muže? Nekonečný obdiv a poděkování

Musím dodat ještě jednu důležitou věc – chov neovlivňuje jen mě, ale i mé nejbližší. Můj muž je neskutečně trpělivý člověk. Od doby, kdy jsem se do chovu ponořila naplno, si už mockrát povzdechl, že „už snad žádná další kočka nepřijde“… a pak přišla další. A další. Naučil se žít s neustálým mrouskáním, počuranými taškami, pelíšky v obýváku i s tím, že se plány mění podle březosti nebo porodu. Někdy se směje, jindy rezignovaně kroutí hlavou – ale nikdy neřekl „dost“.

Když se věnuji porodům nebo mi není dobře, bez řečí přebírá běžný chod domácnosti. Uklízí, věší prádlo, vysává chlupy i kočičí stelivo, vaří, nakupuje. Zvládá i kočičí rutinu – péči o zvířata, podávání léků, krmení i dohled nad tím, kdo zrovna sedí v záchodě a kdo se snaží vyhrabat podlahu. K tomu pomáhá s focením koťat, nekonečnými pokusy o „ideální snímek“, kde někdo zrovna nemžourá nebo nešplhá po zácloně.

Byl to on, kdo se vydal na cestu pro našeho Hopíka, kdo komunikoval s americkým chovatelem kvůli prvnímu importovanému kocourovi Šášovi, překládal smlouvy, zajišťoval podmínky a nikdy neztratil hlavu, ani když šlo o finance. Těch jeho věčných „co myslíš?“ už jsem slyšela stovky – vždycky pečlivě zvažuje, jak pomoct, jak to udělat co nejlépe pro mě i pro zvířata.

Bez něj by Whinecat nikdy nebyl tím, čím je. Děkuju mu – nejen za pomoc, ale i za tichou sílu, kterou drží pohromadě celý ten náš kočičí vesmír.

Přesto bych neměnila

Ano, několikrát jsem si řekla, že už skončím. Ve tři ráno, když kočka rodila a já jí držela tlapku. Když jsem čistila šestý pelíšek během jednoho dne. Když mi kocour označkoval nový batoh nebo když mi někdo napsal, že jsem „jen množitelka“. Ale pak se narodí nové kotě, otevře oči a poprvé zamňouká. Kočka, kterou jsem odchovala, odešle fotku z nového domova, kde je milovaná. A já vím, že to všechno má smysl.

Chov bengálských koček není pro každého

Pokud sníte o chovu bengálek, vězte, že to není jen o roztomilých koťatech a krásných fotkách. Je to práce, závazek a oběť. Musíte milovat nejen kočky, ale i jejich nepořádek, hluk a nepředvídatelnost. Já je miluju, i když mě někdy dohánějí k slzám. A právě proto chovám dál – s respektem, pokorou a hlavně srdcem.